Proč se vytrácejí kreativní děti?
Vraťte se v myšlenkách zpátky do dětství a zamyslete se nad tím, která z těch nejobyčejnějších věcí, jež se u vás doma nacházely, pro vás byla největším lákadlem. Já to vím: byl to písek a udírna našeho (chudáka) souseda na zahradě naší bytovky. Tehdy – když nám bylo pět – jsme nevěděli, k čemu udírna slouží. Byl to fantastický objekt s komínem, plechovými dvířky a dole vyskládaným dřevem. Kolem ní byly lavičky a kousek dál pískoviště.
Nejenže jsme udírnu pravidelně prosypávali pískem z bábovek (protože zákusky, které jsme chystali do své cukrárny, se musí řádně upéct a pocukrovat už při výrobě), prolévali naskládané dřevo vodou (protože suchý písek je k ničemu), ale navíc jsme pískem zasypali i okolní prostranství – ve spěchu, aby byly všechny dobroty co nejdřív vyrovnané na pultech. Jiný soused, který po nás tu spoušť pravidelně uklízel, po večerech udírnu čistil a dřevo sušil, nechával našim rodičům lístečky ve schránce. Vážně si myslím, že existovaly chvíle, kdy by nás rodiče rádi zabalili do úhledné krabice a poslali vlakem na Sibiř.
Tvořivost je složkou celého životního stylu člověka
Každé dítě je ve chvíli, kdy začne objevovat svět, formované vnitřními i vnějšími činiteli své kreativity. Jak jsme psali v minulém článku, z výzkumu NASA vyplynulo, že 98 % dětí ve věku do pěti let jeví známky vysoké kreativity. Malé dítě chce poznávat pravidla, podle nichž svět funguje. Batolata si potřebují fixovat zákonitosti a funkce okolního světa, a proto je nutné je ve zkoumání okolí podporovat a do poznávání všemi smysly zapojovat. Dítě předškolního věku používá hlavně názorné a intuitivní myšlení, při interpretaci reálného dění si pomáhá fantazií. Fantazie má v tomto období harmonizující úlohu, pomáhá pochopit fungování světa, kdy dítě přisuzuje světu lidské vlastnosti. Pomocí rodiny a školky dítě právě tyto tendence rozvíjí rovnocenně.
Školní věk – nadmíra konvergence nad divergencí
Útlum v kreativitě dětí přichází s obdobím školní docházky. V prostřední domova nebo mateřské školy se děti věnují většímu množství různých činností, rozvoj kreativity je tak relativně plynulý a výrazný. Školní děti si ale už osvojují různé strategie učení. Ty by měly užívat rovnocenně, mnohdy k tomu ovšem nedochází. Jednou ze strategií je učení pokusem a omylem. Je to přesně ta strategie, která vždy bude v dětech vzbuzovat určitý druh nejistoty, jenž se ale při správném přístupu může stát motivací k dalšímu jednání. Další strategií je hledání správného řešení na základě předchozí zkušenosti. Čím více zkušeností dítěti poskytneme v předškolním věku, tím větší prostor bude mít pro řešení dalších úkolů. Velký problém školního vzdělávání spočívá v nadmíře konvergence (hledání jednoho správného řešení) v porovnání s divergencí (hledání vícero správných řešení). Divergentní styl uvažování není systémem školního vzdělávání příliš posilován – právě na rozdíl od vzdělávání předškolního. Dítě je pak často nuceno řešit úkoly jedním vymezeným způsobem, který vede k jednomu konkrétnímu cíli. Cílem rovnováhy mezi konvergencí a divergencí je pak stav, kdy se dítě v maximální míře naučí využívat na jedné straně fantazii a intuici a na straně druhé výsledek kriticky zhodnotit pomocí logiky a reality.
Co můžeme udělat v rodině?
Rodina hraje nezastupitelnou úlohu v rozvoji kreativity: může ji podporovat, ale také, byť třeba nevědomky, utlačovat. Karel Balcar ve své knize o studiu osobnosti uvádí: „Rodina brání nebo napomáhá rozvoji tvůrčího postoje ke světu a tvůrčí schopnosti tím, do jaké míry poskytuje dětem současně citovou jistotu i volnost k odlišení a jak podněcuje a respektuje jejich nezávislé samostatné vyrovnání s problémy.“ Jedním z největších vnějších vlivů, které brání rozvoji dětské kreativity, jsou kulturní stereotypy, které zaměňují odlišnost s abnormalitou. Rodič se často bojí vybočovat z kulturních stereotypů a pod tlakem společnosti vede své dítě ke konformnímu jednání a řešení problémů. Na jednu stranu je to žádoucí, na druhou stranu tak dítě nenaučí otevřenosti k nové zkušenosti, protože v dítěti vždy převládne nejistota, aby se svým přístupem příliš nelišilo od ostatních. Naučte své děti, aby přijímaly neúspěch jako motivaci k dalšímu pokusu a novému řešení. Naučte je, že cesta k úspěchu je obvykle dlážděna neúspěchy a vyhraje ten, kdo to nevzdá. A také že neexistuje věc, která by se nedala využít více způsoby, než na co je právě určena.
Podporujte divergentní styl uvažování. Pomoci vám mohou vhodné hračky, jejichž cílem není jedno konkrétní řešení a u nichž se při neúspěchu prostě jen vrátíte o kousek zpátky. S menšími dětmi vyzkoušejte třeba knížku Hra na trasu nebo podpořte fantazii Hrou se stíny.
Mnoho různých variací ve cvičení divergence nabídne stavebnice Magna Tiles.
Sebedůvěru, že i v chaotické situaci je možné nalézt řád, podporuje například skládání příšerek Zolo nebo dřevěná stavebnice Kapla.
Jak to skončilo se sousedovou udírnou?
Soused nám svou udírnu na zahradě nechal na hraní, odstěhoval se a otevřel si za Prahou úspěšné řeznictví a uzenářství. Takže dobrá rada na závěr: není důležité, jestli dítě nakonec převezme vaše zájmy a koníčky, ale jak se od nich dokáže odrazit, aby díky nim našlo ty své.