Rozhovor s Raffaelem Salvoldim - italským umělcem, který tvoří neuvěřitelné instalace ze
stavebnice Kapla.
Raffaele Salvoldi pracuje jako kameraman filmových produkcí, reklam a dokumentů, kromě toho se ale věnuje různým uměleckým uměleckým a nezávislým projektům. V roce 2021 se k nim přidal projekt WoodArc, instalace z dřevěné stavebnice Kapla, díky kterým zkoumá formu, gravitaci a různé architektonické struktury. Vybírá pro ně pozoruhodná nebo polozapomenutá místa s výrazným geniem locci a zve dospělé i děti, aby se zapojili nejen do veřejných workshopů, ale i do závěrečného představení a dekonstrukce.
Protože v Kidtownu prodáváme Kaplu už téměř deset let a je stále naší „srdcovou“ stavebnicí, Raffaelův instagramový profil sledujeme pravidelně a rozhodli jsme se ho požádat o rozhovor. Když jsme jej domlouvali, skromně napsal, že by měl víc času za pár týdnů, protože na něčem zrovna pracuje. Netušili jsme, že zrovna připravuje po všech stránkách neuvěřitelnou instalaci pro slavný Milan Design Week 2023.
Jak to všechno začalo, jak vás napadlo stavět pro veřejnost?
Stalo se to spíš náhodou: když jsem stavěl, pokaždé jsem velmi rychle dosáhl stropu. Začal jsem hledat vhodné místo a našel jsem Casa Bossi, neoklasicistní palác ve městě Novara, spravovaný jednou dobrovolnickou organizací. Můj nápad je nadchl a na pár týdnů mě tam ubytovali. V paláci se konala prohlídka s průvodcem, takže lidé mohli vidět, jak stavím, a mělo to velký úspěch. To bylo rozhodující znamení, že je na čase opustit obývací pokoj.
Nacházíte inspiraci ve skutečných budovách, nebo jsou všechny imaginární?
Všechny mé stavby jsou imaginární, název současné instalace také zní "imaginární město". Přiznávám ale, že jsem se inspiroval u některých starých italských mistrů architektury, jako jsou Antonelli, Brunelleschi, Vanvitelli, Bernini nebo Juvarra.
Podle čeho vybíráte místa pro své instalace? Souvisejí nějak s konečným výsledkem?
Celá moje tvorba se týká vyplnění prázdných prostor. Mezi místností a uměleckým dílem probíhá neustálý dialog, protože jedno obohacuje druhé a naopak. Moje umění může existovat kdekoli, ale je pravda, že nejraději mám historické paláce a vily, protože mají neuvěřitelnou energii.
Stavíte raději v tichu, nebo je součástí vaší práce hudba?
To je různé. Někdy poslouchám hudbu, podcasty nebo vedu dlouhé telefonáty s přáteli, které jsem dlouho neslyšel.
Máte nějaké speciální zařízení, které vám pomáhá sbírat dřívka Kaply, když ji zboříte?
Ne, používám jen ruce, protože jiné nástroje by dřívka poškodily. Mám ale Roberta, dvaašedesátiletého pána, který mi pomáhá dřívka ukládat zpátky do krabic.
Co děláte, pokud například kýchnete a všechno vám spadne dolů?
Někdy se to stane. Většinou chvíli nadávám, pak se uklidním a začnu znovu.
Nedávno jste dřívka vyměnil za mramor, který vám umožňuje stavět trvalejší díla. Jinak také pracuje se světlem. Jaké to je?
Poslední dobou jsem na sociálních sítích mnoho lidí vyděsil, že opouštím dřevo jako materiál. Ale žádný strach, jen jsem na seznam materiálů přidal mramor! Oba materiály mají svá pro a proti, například mramor je těžší a stabilnější, může se ale mnohem snáze rozbít, pokud se dílo zhroutí. Nedá se s ním dělat závěrečná dekonstrukce, musím ho rozebírat kus po kusu. Myslím si, že oba materiály jsou svým způsobem úžasné, nemám mezi nimi favorita.
Jaká byla vaše oblíbená činnost, když jste byl dítě? Co jste dělal nejraději?
Hahaha, vždycky jsem byl stavitel! Stavěl jsem Lego, Kaplu, nebo třeba domeček na stromě. Myslím, že v jiném životě jsem musel být architekt. Nikdy jsem architekturu nestudoval...ale nikdy neříkej nikdy.
Dnešní děti mívají hodně naplánovaných aktivit a mají mnohem méně volného času, než mívali jejich rodiče. Myslíte si, že je důležité nechávat děti více „na pokoji", aby mohly samy objevovat a vymýšlet?
Nejsem rodič, takže si nejsem jistý, jestli mohu na tuto otázku dobře odpovědět. Myslím si ale, že je pro každého člověka velmi důležité, aby takový volný prostor měl. Snažím se jej zahrnout i do svých dětských dílen. Trvají tři hodiny, v první části se děti učí vyrábět základní konstrukce a po zbytek času mohou stavět své vlastní konstrukce, být kreativní. Nakonec vše rozbijí na padrť, aby to mělo velkopelý konec!
Co byste poradil dětem (nebo dospělým), kteří mají plány nebo sny, jež nezní realisticky, ať ostatním, nebo jim samotným?
Věřte jim a snažte se co nejlépe zjistit, jestli je můžete uskutečnit, nebo ne. Někdy přijdete na to, že se mohou vyvinout v něco skutečného.
Co byste si přál do budoucna, jaké máte plány?
Mám spoustu projektů a nových nápadů, které jsou už v pohybu. Přál bych si jezdit s mým imaginárním městem a laboratořemi po celém světě a zapojit do nich školy, muzea, paláce a umělecké galerie. Cesta je dlouhá, ale jsem velmi šťastný za to, co se mi postupně daří. Mám také štěstí, že mám neuvěřitelnou partnerku, která mě ve všem podporuje.
Děkujeme mnohokrát za rozhovor!
Doufáme, že vás jednou přivítáme také v Praze.