Dnes už se rodiče o základní škole nerozhodují pouze podle toho jakou má pověst, kdo bude jejich děti učit nebo jestli má rozšířenou výuku angličtiny. Mnozí z nich zajímá skutečnost, zda ve škole učí matematiku klasickou či tzv. Hejného metodou. Ta totiž děti učí nejen matematiku pochopit, porozumět jí a mít jí rád, ale také je učí vzájemnému respektu, komunikaci, zodpovědnosti i demokratickému myšlení. Vychovává z nich samostatné osobnosti, které chtějí pochopit logiku a smysl věcí a ne jen bez hlubšího poznání memorovat. O životě s matematikou i této metodě jsme si povídali s jejím autorem Milanem Hejným (81).
Zajímá mne Vaše zkušenosti z loňského léta, kdy jste přednášel v tzv. Melting potu na Colors of Ostrava? Bylo to jiné než Vaše běžná setkání?
Na Ostravu mám velice dobré vzpomínky, zažil jsem tam dva pozoruhodné momenty. Prvním byla možnost posnídat s paní Cyril Mooney, která dokázala v Indii pozměnit systém stále silně fungujících kast tak, že nadřazená kasta začíná cítit povinnost té podřízené pomoci. V zemi zřídila asi 10 škol, kde bohatí rodiče platí školu chudým. A v lavici se to nijak nerozezná. Obdivuhodná žena. Setkání s ní ve mně utvrzuje přesvědčení, které se netýká jen matematiky. A to, jak je v životě lidí rozhodující víra. A předestírám, že jsem byl křtěn jako evangelík, ale nejsem ani praktikující evangelík, ani praktikující katolík. Nicméně bibli chápu jako jeden ze základů života, ve kterém žijeme. Tedy především základu mravního. Společnost netrpí nedostatkem moudra, ale nedostatkem mravních kvalit. To moudro se bez mravních kvalit stává chytráctvím. A vede k neštěstí mnoha lidí. Měl jsem velkou radost, že jsem s ní mohl posnídat.
A ten druhý moment?
Druhou zajímavou zkušeností byla velikost sálu, kde jsem přednášel. Když jsem tam přišel, zděsil jsem se. A říkal jsem si, první dvě řady snad budou obsazeny. A on ten sál byl narvaný. To mě ohromně překvapilo. Trochu jsem se cítil nesvůj a chvíli jsem lapal po dechu. Člověk najednou neví, jak má vykládat. Jsem totiž zvyklý s publikem komunikovat tzv. face to face. A to se nedá, když tam máte 400 lidí. No tak jsem tam něco jako kuňkal (směje se Milan Hejný).
Když se ještě vrátím k setkání s Cyril Mooney, velice mě překvapilo, jak se zajímala o naší matematiku. A konkrétně vysvětlila, že mají problémy se zlomky a co s tím. Tak jsem jí vysvětlil naši teorii zlomků a dal jsem jí i naší literaturu, kterou máme v angličtině.
Zlomky hrají celkem výraznou roli při vysvětlování metody i ve Vašem životním příběhu. Co vy a matematika, jaký jste byl student?
Začátek u mne nebyl nijak valný, pokud mluvíme o prvním stupni základní školy. Tenkrát, a přetrvává to dodnes, byl základem dril. Tedy abychom uměli rychle a bezchybně sčítat, odčítat, násobit. A to mi vůbec nešlo. Ale otec mi dával úplně jiné úlohy, takové na myšlení. A to se mi strašně líbilo. No a i když ty známky z matematiky ve škole nebyly nic moc, on mi tvrdil, že jsem v matice dobrý. Ukázalo se, že měl pravdu. Jak na druhém stupni přišly zlomky, mí kamarádi začali ztrácet dech, protože to uměli po pravidlech. Těch přibývalo a oni si to pletli. Já jsem žádná pravidla neznal, vždycky jsem si to namaloval a krájel. A hned jsem viděl, jak to je. Pamatuji si našeho pana ředitele Lepieše, klasický kantor, který nás učil matematice. Když přišlo na zlomky a já se v tom najednou perfektně orientoval, s takovým ulehčením řekl: “no vidíš, Hejný, keď sa začneš učiť, tak to iďe” (usmívá se Milan Hejný). Matematika mne začala bavit, dokonce jsem v kraji vyhrál matematickou olympiádu. No a pak už jsem šel na vysokou školu.
Moje paměť byla vždy brožovaná
A na vysoké škole už šlo vše jednoduše?
I na vysoké škole jsem měl s některými učiteli problém. Paradoxně s jedním učitelem, s kterým jsem měl problém já, měl později problém i můj syn. Jeho vidění matematiky je velice jednostranné. Když dostanu dotaz a já si ho chci rozebrat a začít kolem toho uvažovat, nepovažuje to za profesionální. Profesionál přeci hned musí vědět, že delta se rovná tomu a tomu. To já jsem ale nikdy nevěděl, moje paměť byla vždy brožovaná. Tedy ne že by mě vyhodil, ale dal mi trojku.
Když jsem skončil vysokou školu, dělal jsem tvrdou matiku. Mně se to moc líbilo. Bavilo mě i učit na vysoké škole. Když byl ale syn ve čtvrté třídě, kde po něm chtěli klasickou sčítalku, odčítalku a násobilku, dostal špatnou známku za velice pěkné řešení, jen kvůli tomu, že místo žluté použil červenou. No tak to mě vzteklo. Táta mi řekl, když se tam půjdeš hádat, nic nevyhádáš, musíš tam jít učit. Tenkrát se mi to zdálo jako nesmysl, abych šel učit bez pedagogického vzdělání. Ale šel jsem. A ukázalo se, jak byl můj otec velice moudrý. Jeho rady, tedy spíš otázky, které mi kladl, byly ohromně přesné a inspirativní. Dodnes z toho žiji v odborné oblasti. Když jsem šel učit třídu svého syna, tak s tím, že vychovám třídu matematických olympioniků. A on tak trochu zpochybňoval rozumnost tohoto cíle. Věta, kterou mi řekl, se stala mottem naší budoucí iniciativy. Řekl mi “hleď spíš na to, ať z nich vychováš slušné lidi než skvělé matematiky”. Čím jsem starší, tak hlouběji chápu, že to je základ.
Základem je pochopit, co dítě chce, a věřit mu
V čem je základ Vaší metody?
Jejím základem jsou dvě zásady, které se snažíme prosazovat. Obě jsou od táty. První je intelektuální autonomie dítěte. Tedy to, že dítě musí mít maximální autonomii. Druhou pak komunikace, dítě musí mít možnost komunikovat své myšlenky, se spolužákem, nebo i se sourozencem. Taková činnost pomáhá i k formování dobrých mezilidských vztahů.
Vztah žáka s učitelem vidím prizmatem Nového zákona. Ten je totiž postaven na lásce a na víře. Musíme tomu ale dobře rozumět. Láska není snaha tomu dítěti přinést čokoládu. Láska znamená porozumět dítěti, vědět, co chce. A tam mi dal otec velice dobrou radu, jak to v sobě může člověk kultivovat. Řekl mi, jdi na dětské hřiště a sleduj tam děcka, která si hrají, a v duchu si předpovídej, co udělají. Začal jsem a zjistil, že to je veliký problém. Někdy se ty dvě děti spolu baví a vám přijde, že spolu ani nekomunikují. Jedno dítě říká myšlenku A, druhé odpovídá na myšlenku B. Ale přitom si rozumějí. Ten, kdo nerozumí, jsem já. To byla dobrá škola, kterou jsem později ve škole využíval - poslouchal jsem, jak mezi sebou děti diskutují. Pokud jde o víru, mám na mysli to, že učitel musí dětem věřit, že úlohu vyřeší samy. A ony to opravdu dokáží.
To ale musí být pro spoustu učitelů těžké a nové.
To je. Občas mám možnost diskutovat s učiteli Scia mého přítele Ondry Šteffla. Jednou jsme analyzovali video z výuky ve druhém ročníku. Dítě kouká na úlohu, chvíli se nic neděje. Najednou se ukáže prst paní učitelky a slyšíme “Petříčku, co dáme sem”?. Je to přívětivé, ale je to zásah. Video jsme zastavili abychom diskutovali o tom, co se v této chvíli asi odehrává v mysli dítěte. Možná uvažovalo nad něčím, ale bylo to přerušeno, muselo zodpovědět otázku dospělého. Ptáme se v zápětí, co se odehrává v hlavě té učitelky? Chtěla děcku pomoci. Mlčení dítěte vnímala jako jeho neschopnost úlohu řešit. Nenapadlo ji, že dítě potřebuje čas, aby úlohu pochopilo. Je mezi nimi hluboké nedorozuměni. Učitel chce dobře, ale dělá špatně. No a naučit se té akustické askezi a trpělivosti je těžké. Nevstupovat dětem do jejich myšlenkových procesů, neradit, neopravovat, nenapovídat. Jen je sem tam pohladit a říct “to se ti povedlo” Když dítě samo učitele o pomoc požádá, dát mu jinou úlohu, takovou, která mu pomůže zvládnout i to původní.
Jak vypadá taková hodina matematiky s Hejného metodou?
Sestra Hedvika z Cyrilometodějské školy v Brně se byla před deseti lety podívat k Jitce Michnové na hodinu. A viděla, jak děti běhají k tabuli, Jitka jen stojí u okna a vše frčí bez ní. Hedvika si řekla, také bych chtěla, aby to takhle má děcka uměla, ale já tu matiku neumím. A na to Jitka řekla “vždyť jsi viděla, že já jsem o matice ani nepromluvila, to vše dělají děti”. A sestra Hedvika s velikým chvěním vzala naše učebnice a uvěřila, že děti na to samy přijdou. A skutečně její děcka byla najednou vynikající a válcovali v Brně v matematických soutěžích jiné třídy.
Tedy pokud jde o dítě, klíčová je intelektuální autonomie a schopnost komunikace se spolužákem. Pokud jde o učitele, klíčová je láska učitele, to je snaha porozumět dětem a víra v to, že jsou děti dobré.
Celou dobu si vlastně povídáme o rozdílu mezi klasickou a Hejného metodou. Syn je v první třídě a vše si nejradši spočítá na prstech, protože tam to jasně vidí. Memorování mu není blízké. Je to ono?
Určitě. To je hrozný předsudek dospěláka, že si myslí, že když dítě něco odříká, rozumí tomu. To není pravda. Rozumíme věcem, které máme zažité, kde máme zkušenost. A ty prstíky, to je přesně ta zkušenost. Dva a tři je pět - ano, to budu umět i v dospělosti, protože to denně používám, ale sčítání zlomků už vědět nebudu.
Jak říkal Cicero: učíce jiné, učíme sebe sama
Jak řešíte ve Vaší metodě fakt, že je ve třídě hodně dětí a každé dítě umí něco jiného?
To se dá vše krásně uhlídat. Pokud si učitel zapoví, že jim řekne, co budou dělat. Ony si musí říct, co chtějí dělat. Ale měli by dělat něco, co jim je prospěšné pro to, aby se něco naučili. A k tomu jsou úlohy. Učitel jim některou vybere, řekne, ať se rozdělí do skupinek a řeší úlohy a) až h) (pozn. různé stupně obtížnosti). Každá skupinka si vybere dva a vyřeší je. A děcka si začnou povídat: “Ty děláš, Áčko? Tak já budu dělat Géčko.” Když se tato demokracie poznávání začne ve třídě systematicky pěstovat, je neuvěřitelné, jak třídní kolektiv optimalizuje efektivitu své práce. Cokoli, co je zdržuje, zraňuje, třeba počítání sloupečků, tvrdě odmítají. Cokoli je přitahuje, začnou dělat. A někdy se zakousnou do velice těžkého problému a ten problém nevyřeší. No a učitel se mnohdy dopustí strašné chyby, že je začne strkat do toho, aby to vyřešili. Čím víc to dělá, tím víc zjišťuje, že děti jsou demotivovány. Přestane je to bavit.
A vzájemně si děti pomoci mohou?
Určitě, ony si pomáhají. A mezi dětmi se nejenom vytvářejí sociální vazby a začnou se vzájemne poznávat. Krásný příběh z Barrandova, od paní učitelky s přezdívkou Tinka. Stojí ve třídě někde u okna, děcka něco řeší, pár jich je u tabule, jinde zase úlohu řeší jedinci. V poslední lavici sedí Aneta a volá na svou kamarádku Majdu. Aneta neví, jak má úlohu řešit, Majda jí dá pomocnou úlohu, ta ji řeší, za chvíli vidím vítěznou pěstičku nahoru a zase volá na Majdu. Majda ji dá další úlohu. A když se to opět opakuje, tak už to Aneta spočítá a Majda vyskočí a začnou se radostí objímat. A to je ta demokracie. Majda má radost, že dotáhla tu svou kamarádku k tomu, že úlohu vyřešila. Majda to za ni nevyřešila. A proč to ta Majda neudělá? Protože ani paní učitelka jim nikdy nic neprozradí a vždy jim dá jen správnou otázku. A Majda tím, že hledá správnou otázku, kterou dát Anetě, se to také učí. Slavný Cicerův výrok: Učit se jiné, učíme sebe sama. To se tady projevuje.
V druhé části rozhovoru rozptýlíme některé mýty o Hejného metody: že není pro každého nebo že když se učíte matematiku klasickou metodou a najednou přejdete na Hejného metodu, nepochopíte ji. Ukážeme také, jak v metodě mohou pomoci hračky, například krásné dřevěné kostkoviště z hračkářství Kidtown.