.png){kind=logo}
Veronika s dětmi Tobiasem a Eliškou. Foto Robert Klejch pro Blesk.
Kdo pohlídá naše dítě? A to nejen o prázdninách. Tuto otázku si pokládají i rodiny se zdravými dětmi, protože babičky a dědové „došli“. Pracují do pětašedesáti a navíc hlídání vnoučat je jen jejich dobrá vůle, ne povinnost. Rodiče neposedného „ádeháděte“ nebo potomka s poruchou autistického spektra jsou v ještě složitější situaci. Radu, že má každý rodič odpočívat, aby nebyl nervózní, vyčerpaný, nedej bože se hroutil, čteme stokrát denně. Jenže kde ten prostor pro svoji regeneraci a na vydechnutí brát?
Ani v rodině se o hlídání nikdo nepere
„Najít člověka, kterému s klidem svěříte dítě vyžadující speciální pozornost, extra porci trpělivosti, pochopení pro jeho diagnózu a který to navíc nebere jako šílenou oběť je fakt těžké“, říká nahlas maminka syna s těžkou poruchou autistického spektra, která si nepřeje být jmenována. Na syna zůstala sama a přiznává, že jsou chvíle, kdy ji všechno přerůstá přes hlavu. „Mám dva dospělé sourozence, ale když v naší rodině padne otázka, kdo by Martínka pohlídal ne na hodinu, ale den dva, třeba proto, že mám těžkou angínu, všichni se rozprchnou jak vrabci. Mámě je přes sedmdesát a když je nejhůř, pomůže mi leda ona. Ale já se pak od ostatních dozvídám, jak ostatním po straně vykládá, že se z toho jednoho hlídání čtvrt roku vzpamatovávala. Všechny chápu, syn je můj. Ale i tak mě bolí, že je Martínek i mými nejbližšími vnímaný jako Černý Petr.“
Naděje zvaná homesharing
Že se o děti náročné na hlídání nikdo nepere a nejde jim to vyčítat, všichni víme. Což ale neřeší otázku, kdo rodiče aspoň občas zastoupí, aby se skutečně nezhroutili. Rodinám, jako je ta Martínkova, může pomoct například homesharing. „Jde o formu odlehčovacího pobytu založeného na komunitní pomoci,“ vysvětluje princip Lenka Frištová, manažerka PR a komunikace této služby. Rodiče mohou bez obav svěřit své dítě proškoleným dobrovolníkům, aby si vydechli, nebo v klidu vyřídili záležitosti, na které ve shonu každodenního života nemají kapacity.
Tobíček a jeho svět
Služby už využila například maminka Veronika z České Lípy, pečující o autistického Tobiase a jeho zdravou sestřičku Elišku. Ona sama říká, že má štěstí v tom, že manžel rodinu neopustil, jak se často děje. Jsou ovšem odkázáni jen sami na sebe a oba občas skoro omdlévají únavou.
„Že není s Tobíčkem není něco v pořádku, jsme začali řešit v době, kdy mu byl rok. Dlouho jsme si to nechtěli připustit, ale Tobíček nechodil, nekoukal na nás. Neslyšel ani na své jméno a ani třeba nenapodoval zvuky zvířátek.“ Pokroky sedmiletého chlapce jsou nárazové. „Třeba ještě nosí pleny. Úspěch byl, když se nedávno vyčůral na záchodě,“ podotýká Veronika. Bez příkras upozorňuje, že diagnózou trpí celá rodina. „Dostali jsme se do totální bubliny. Přišli o řadu přátel a známích. Veškerý čas totiž věnujeme dětem.“
Jak hostitelství probíhá
Rodina Tobiase se s rodinou hostitelů nejprve seznámila. „Báli jsme se, aby je Tobíček přijal, protože jsou lidé, s kterými nedokáže být ani v jedné místnosti. Vyšlo nám to ale nádherně, sedli si na první dobrou,“ říká Veronika. To, jestli si autistické dítě s novými přáteli „sedne“ je totiž základ. O Tobiase pečuje hostitelská rodina, které dvě vlastní děti odrostly. „Paní má ráda děti, a jelikož jsou její holky už starší, chybělo jí, aby třeba s někým chodila na procházky,“ vysvětluje paní Veronika, jaký typ lidí se věnuje této dobrovolnické službě. „Tobias má svůj svět. Komunikujeme spolu skrze knížku s obrázky, nemluví. Občas řekne nějaké slovo, ale nejde o funkční komunikaci,“ dodává, pro představu, na co je hostitelská rodina připravována.
Tobíček s hostitelkou Kateřinou
Důležitá je pravidelnost
Maminka Veronika si libuje, že ji organizace Líp a spolu, která homesharing poskytuje v jejím regionu, propojila s hostiteli, kteří bydlí jen deset minut od její rodiny. „Proškolení hostitelé pečují o dítě stejně jako o člena své rodiny. Důležitá je pravidelnost a vzájemně navázané dlouhodobé vztahy,“ dodává k tomu ředitelka organizace Líp a spolu Radka Ondrušková.
Přínos úplně pro všechny
Co homesharing znamená pro rodinu Tobiase? „Je to ohromná úleva. Tobiase mi jen tak někdo nepohlídá a jsem s ním prakticky neustále. Pořád jsem jedním okem nebo uchem u něj,“ říká Veronika. Hlídání využívá k tomu, že si stihne třeba jen obyčejně dojít do obchodu. Nebo si prostě na chvilinku v klidu sednout. Nejdůležitější pro ni je ale čas na Tobíkovu mladší sestru, dceru Elišku. Veronika si uvědomuje, že i ona potřebuje pozornost. „Nastává chvíle, kdy se mohu soustředit pouze na ni, naslouchat jí, dát jí pocit, že mě má taky chvilku jen pro sebe. A to je moc důležité.“. Služba podle ní ale nepřináší úlevu jen rodičům. Tobíčkovi výrazně rozšířila obzory. „Dává mu hodně! Potká se s někým jiným, pozná jiné prostředí a jezdí spolu i na výlety, což nás obvykle v každodenním běžném provozu stojí hodně energie. Je to opravdu super.“
Co homesharing přináší a kdo ho nabízí?
- Rodičům čas odpočinout si a nabrat nové síly.
- Dětem možnost poznat jiné prostředí, navázat nové vztahy.
- Hostitelům nový pohled na svět, rozvoj schopností, porozumění, tolerance a dobrý pocit ze smysluplné pomoci.
- V Česku homesharing nyní poskytuje celkem osm organizací v osmi krajích:
- Praha – Děti úplňku.
- Středočeský kraj – Centrum pro komunitní práci střední Čechy.
- Pardubický kraj – Rodinné Integrační Centrum.
- Liberecký kraj – LÍP A SPOLU.
- Královéhradecký kraj – Centrum Orion.
- Moravskoslezský kraj – Mikasa.
- Olomoucký kraj – Zet-My.
- Jihomoravský kraj – Slezská diakonie, Úsek Brno.
Další 3 organizace v dalších krajích nyní s homesharingem začínají:
- V Plzeňském kraji MAS Pošumaví (mentor: Děti úplňku),
- V Jihočeském kraji Autis Centrum (mentor: Rodinné a integrační centrum),
- Ve Zlínském kraji Centrum Áčko (mentor: Zet-My)
„Pomalu se o nás začíná víc a víc vědět a zájem rodičů sílí. Proto hledáme i hostitele, říká Lenka Frištová, manažerka PR a komunikace této služby. Chcete-li využít služby homesharingu pro své dítě, nebo máte-li zájem stát se hostitelem, podívejte se na web www.homesharing.cz