Rozhovor: O hrubé motorice s fyzioterapeutkou

18928128_10209978843092039_1140098643_n

Anna Dobisová pochází ze Slovenska a fyzioterapii studovala na 2. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy pod prof. Kolařem. V roce 2012 začala pracovat pro občanské sdružení (teď zapsaný spolek) Caballinus, který provozuje hipoterapii se zaměřením na děti. Hipoterapie je fyzioterapeutická metoda využívající hřbet koně pro nácvik a obnovení pohybu.

„Je výhodou, pokud dítě udržíme co nejdéle lézt po čtyřech“

 

Jaké jsou hlavní vývojové mezníky v hrubé motorice?

Ve třech měsících by mělo dítě zvládnout aktivně se opřít na bříšku o předloktí a držet hlavičku.  To je velmi důležité období a dítě by mělo dostat dost příležitostí tuto polohu trénovat na nějaké pevné podložce. Právě tady pak dochází k vyvážené aktivaci svalových řetězců na břišní a zádové straně, která bude nevyhnutelná pro další - vyšší - pozice v průběhu vývoje dítěte. Dalším důležitým milníkem ve vývoji dítěte je otáčení ze zad na bříško v šestém měsíci a z bříška na záda přibližně měsíc poté. Sledujeme však nejen kvantitu, ale taky kvalitu provedení. Před tím, než si dítě začne stoupat a chodit, by mělo projít fází lezení po čtyřech, kdy si zpevní střed těla, a tím se připraví na co nejfyziologičtějsí vertikalizaci.

Takže by se vlastně dalo říct, že pro vývoj hrubé motoriky je nejdůležitější úplně rané dětství? Že v tuto dobu to dítě tvoří základy pro to, co bude využívat v budoucnu?

Přesně tak, celé období před tím, než si dítě samo stoupne do prostoru, rozhodne o tom, jak kvalitní bude jeho chůze a všechny další pohybové dovednosti.

Jak moc mohou rodiče vývoj hrubé motoriky ovlivnit?

Pokud je psychický vývoj dítěte v pořádku, tak bude samo o sobě zvídavé, bude samo objevovat a chtít zkoušet nové dovednosti. Úkolem rodičů je umožnit tohle všechno dělat, dát k tomu dětem prostor - časově i fyzicky. Pro ty úplně nejmenší děti je motivací téměř cokoliv, chtějí prozkoumat všechno barevné, všechno, co vydává zvuky, všechno, co neznají - motivuje je to k pohybu a tím k rozvoji hrubé i jemné motoriky. U dětí, které začínají lézt nebo už lezou, je pak vhodné využít různých překážek.

Jaké překážky mají u dětí největší úspěch?

Většina dětí je spokojená i s ležícím tatínkem, kdy musejí zkoušet a vymýšlet nové způsoby, jak "překážku" překonat. Je výhodou, pokud dítě udržíme co nejdéle na čtyřech. Měsíc lezení a pak chůze není úplně ideální. Přitom je vhodné uzpůsobit prostředí, kde se dítě pohybuje, tak, aby vše zajímavé bylo na zemi a dítě nemělo potřebu se za tím tahat do výšek.

Jaká hračka, která dítě „udrží“ na zemi, je v tomto období vhodná?

Výborné jsou v tomto období hračky s kolečky, které může dítě jednou rukou posouvat po zemi a zároveň přitom lézt. Později, když už je dítě připraveno k vertikalizaci a začíná si stoupat třeba u nábytku, můžeme podpořit jeho aktivitu tím, že přesuneme zajímavé věci výš - třeba na dětský stůl, na postel. Pokaždé, když se pak rozhodne pro hračku, musí si stoupnout. Pak už je jen na něm, jestli se vrátí zpátky na čtyři nebo si bude hrát ve stoje a zároveň trénovat stabilitu.

 

To má po mamince…

 

Jakou roli hraje ve vývoji hrubé motoriky dědičnost?

Dědičnost samozřejmě hraje značnou roli. Mně osobně se zdá nejdůležitější kvalita tkání - svalů a vazů. Někdo je má vrozeně hodně tuhé a někdo „jako máslo“.  Tato volná tkáň je často spojená i s kloubní hypermobilitou, což jsou velké rozsahy v kloubech. Extrémním příkladem jsou hadí ženy. Děti s touto vyšší laxicitou tkání mají horší výchozí podmínky pro jakýkoliv pohyb a všechny dovednosti si musí daleko víc oddřít. Například velký rozsah pohybu v kyčelním kloubu znamená, že pokud chce dítě vydržet na čtyřech, tak musí daleko víc pracovat všechny svaly kolem kyčelního kloubu, aby se mu nohy nerozešly do stran. A tohle platí u každého jednoho pohybu a kloubu. V dospělosti pak tito lidé častěji trpí plochýma nohama nebo dalšími formami vadného držení těla. Správnou pohybovou aktivitou v dětství, a pak ještě zejména během puberty, to ale lze úspěšně zpracovat.

Dědíme ještě něco dalšího?

Částečně dědíme tzv. ideomotoriku - to je to, jak si umíme daný pohyb naplánovat v mozku, a jak ho co nejlépe provést. Jednoduše řečeno, někdo je šikovný víc a někdo méně, někdo se naučí skákat čtyři metry do dálky a ani neví jak, a někomu dá zabrat už jen to, aby nezakopl při běhu. Také s tím se dá hodně pracovat, ale samozřejmě dítě s dokonalou ideomotorikou bude mít vždycky navrch.

 

„S každým posunem v hrubé motorice následně dochází k posunu v té jemné…“

Andrew Watson

Souvisí spolu hrubá a jemná motorika?

Hrubá motorika dává základ pro motoriku jemnou a i během motorického vývoje dítěte můžeme sledovat, jak s každým posunem v hrubé motorice následně dochází k posunu v té jemné. Takovým oblíbeným příkladem prof. Koláře je pinzetový úchop, který se u dětí objevuje kolem 8. - 9. měsíce - po tom, co dítě zvládne šikmý sed. Cele to souvisí s postupným uzráváním jednotlivých částí mozku a završením je dozrání mozečku kolem 6. roku věku. Dítě je v té době schopné zvládnout psaní a další složitější dovednosti v oblasti jemné motoriky.

Proč jsou u dětí tak oblíbené houpačky, kolotoče a nejrůznější skákadla?

U všech těchto aktivit je výrazně stimulován statokinetický orgán ve vnitřním uchu, který nás informuje o změnách polohy. Pro děti je tahle stimulace většinou příjemná, proto s miminky „létáme“ a houpáme je, aby usnula.

Jaké hračky/pomůcky jsou pro malé děti úplně nežádoucí?

Rozhodně chodítko a pak ještě různá odrážedla, když je použijeme v nevhodnou dobu.

Jaký je tedy vhodný věk pro odrážedlo?

Když už dítě samo stabilně chodí. Má to být takový „předchůdce“ kola, kde si dítě trénuje balanční schopnosti, nikoli dopravní prostředek pro nechodící dítě. Ale i pak je ještě nutné hlídat, jak se dítě odráží, jestli je to ještě ve fyziologických mezích. Není například dobré, když má dítě tendence hodně vytáčet nožky.

Jaké jsou podle vás nejčastější chyby, které jako rodiče svým dětem „dopřáváme“ z hlediska motorického vývoje?

Nejdůležitější zásada při vývoji dítěte je respektovat postupný vývoj dítěte, nepředbíhat jednotlivá vývojová stadia. Zjednodušeně řečeno - dokud si dítě samo neumí sednout, tak ho do teto polohy nedáváme. Dokud si samo nestoupne, taky mu tuto polohu nenabízet.

Jaké chyby pozorujete v rámci vaší praxe?

Rodiče například nedávají miminko vůbec na bříško - mnohdy jim to neřeknou v porodnici ani u dětského lékaře. Pak se většinou na kontrole u lékaře ve třech měsících ukáže, že miminko na bříšku nejenže nedrží hlavičku, ale ani tam nechce být. Další chybou bývá už zmiňované posazování dítěte, které to samo ještě nedovede. Je to samozřejmě hodně pohodlné, dítě je spokojené, protože vidí mnohem víc, než v leže. Nám fyzioterapeutům se jinak nelíbí různá chodítka, kde dokonce „stojí“ děti, které ještě ani nesedí. Samozřejmě se jim to líbí, mohou se pohybovat, kam chtějí, ale má to dopady na páteř a zapojení svalů trupu i končetin je daleko od ideálu. Poslední případ jsou pak děti, které si už sice stouply, ale samy ještě nechodí – vodění za ruce v takovém případě nic neurychlí.

 

„Je důležité, aby dítě sport bavil a z této fáze života si odneslo chuť sportovat i v dospělosti.“

5203686930_57340525c7_z

V jakém věku je dobré začít s nějakým sportem a v jaké koncentraci?

Obecně platí, že u dětí na prvním stupni základní školy je vhodné rozvíjet rovnoměrně všechny dovednosti – sílu, rychlost, vytrvalost, obratnost. Se začátkem puberty jsou pak děti psychicky i fyzicky připravené věnovat se systematičtěji nějakému sportu. Pořád by ale měly mít čas i na jiné fyzické aktivity, aby nedošlo k jednostrannému přetěžování. Každé dítě je individuální a je těžké najít nějaký univerzální recept na zdravé sportování. Pro mě je důležité, aby dítě sport bavil a z této fáze života si odneslo chuť sportovat i v dospělosti.

Jak poznáme, že je nějaký sport z hlediska vývoje hrubé motoriky špatný?

Pokud už se jedná o sport v pravém slova smyslu, tak to pravděpodobně už nebude mít dopad na vývoj hrubé motoriky. Ale samozřejmě to může mít negativní dopad na držení těla nebo vznik patologických pohybových stereotypů. Rodiče si mohou všimnout asymetrie v držení těla nebo i při pohybu. Dítě si také může samo stěžovat na bolest nebo se začne danému sportu vyhýbat. Z tohoto hlediska jsou nejrizikovější sporty, při kterých se nerovnoměrně zatěžují obě strany těla. Typický je tenis, ale také různé druhy skoků. Vždy záleží na tom, kdo ten daný sport vede a jaké má ambice. Když si tam hledá mladé talenty do vrcholového sportu, tak to není ideální.

Třeba u takových gymnastických kroužků je ale nutností, aby ho dítě navštěvovalo velmi brzy…

Musejí začínat brzo, aby dosáhly vrcholových dovedností. Ale rozhodně to není zdravé, gymnastky také končí svou kariéru hodně brzy.

Pokud tedy budu vybírat kroužek, na co se mám zaměřit?

Kroužek by měl obsahovat různorodé aktivity, které se blíží „normální“ pohybové aktivitě v tomto věku. Pohlídat si, aby kroužek nebyl primárně zaměřený na výkon.

A na závěr taková letní otázka - jakým přínosem je z hlediska hrubé motoriky plavání?

Plavání přináší symetrické zatížení těla a to je samo o sobě pozitivní. Voda umožňuje harmonizaci svalového napětí. To, že nás voda nadlehčuje, umožňuje i zapojení slabších nebo oslabených svalům. Na souši se takové svaly nedostanou ke slovu, protože je předběhnou svaly silnější, které se tím pohybem přetěžují a přitom provádí pohyb daleko méně ekonomicky, než by uměly ony opomíjen svalové skupiny, kdyby byly dost silné. Na druhou stranu také musíme neustále překonávat odpor vody, který je větší než gravitace, na kterou jsme zvyklí ze souše, takže je to tak trochu i posilovna. Pokud chceme plavat, musíme zpevnit zejména střed těla, jinak řečeno zapojit hluboký stabilizační systém. A to jde ve vodě snadněji než na zemi. A každý nový pohyb, který se ve vodě mozek naučí nebo který si prožije, se pak snadněji dostává i do našeho běžného motorického projevu. Takže když si ve vodě zažijeme zapojení břišních svalů, je veliká šance, že si tuto strategii mozek zvolí i jindy. 

„Úkolem fyzioterapeuta je ukázat dítěti, co všechno může samo zvládnout…“

18902951_10209978878892934_1274414348_n

Komu pomáhá hipoterapie?

Hipoterapie pomáhá lidem s tělesným znevýhodněním. Je vhodná pro děti od 2 měsíců, vrchní věková hranice není omezena, ale každý provozovatel si většinou stanoví hmotnostní limit pro klienty s ohledem na bezpečnost a taky s ohledem na zdraví koně. U dětí dominují diagnózy jako dětská mozková obrna, opožděný psychomotorický vývoj, Downův syndrom, poruchy autistického spektra a různé kombinované vady. Dospělou klientelu tvoří převážně pacienti s roztroušenou sklerózou, po cévní mozkoví příhodě nebo různé formy neuropatií a také pacienti po amputacích.

V čem je hlavní rozdíl mezi fyzioterapií dětí a dospělých?

Pro mě je hlavní rozdíl v tom, že většina dětí (a ty nejmenší samozřejmě vůbec) si neřekne „já chci chodit a proto musím poctivě cvičit“, jsou většinou šťastné s tím, co dovedou. A jsou to rodiče, kteří mají tyhle cíle v hlavě. A úkolem fyzioterapeuta je pak přesvědčit, namotivovat, nebo jakkoliv jinak ukázat dítěti, co všechno může samo zvládnout… terapie s dětmi probíhá převážně formou hry, kdežto dospělým můžete narovinu říct, co po nich chcete. A to je právě to, co mě na tom baví - hledat způsoby, jak s dítětem cvičit bez toho, aby mělo pocit, že to je něco, co se mu nechce dělat.

Děkujeme za rozhovor!

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.